Prosinec 2009


Příběhy o koních

6. prosince 2009 v 8:17

Navěky přítely

Ach... kde to jsem? Je mi zima, mám strach... Mami kde jsi! Nic nevidím, maminko!
Kéžbych tak tenkrát chápala co se stalo, maminka umřela když mne porodila a já zůstala sama. Ne nebyla jsem sama, všude jsem slyšela ty hlasy "Nevydrží to, do rána zemře, ušetříme ji trápení." Co to říkali? Komu to patřilo mluvili na mě? Co to znamená ušetřit trápení pomoc proč mi nidko nerozumí, ach ano mé tiché ržání berou jako volání maminky. "Ne, to nemůžete udělat, je silná ona to zvládne." čísi jemné ruce mne popadli a pomohli mi na kopýtka, co se to děje? Klepala jsem se a držela rovnováhu, párkrát sjem spadla ale ty ruce mne znova zvedly. Ano už chápu, musím najít vemínko a napít se. "Notak... už jste takhle vykrmovali telata zvládnete i hříbě." znova ten milý hlásek, čísi kroky odešli a pak se vrátili, zloufale jsme hledala maminku abych se napila, ale maminka je mrtvá. Kdosi mi dal před pusu cosi gumového, vytékalo z toho teplé cosi, co bylo, ano je to mléko... ty pro mne tak známé jmené ručky mne hladily po tělíčku a zbavovali mne porodní blány.
Dny týdny a měsíce ubíhali a já poznala svou zachránkyni, modré oči, milý úsměv a načervenalé vlasy. V mé blízkosti mi říkala Navie. Co to je to jsem nechápala, ale pak mi to došlo, je to mé jméno. A jsem na něj hrdá je to moc krásné jméno. Krmila mne, stara se o mne a učila mne.
Každý den jsem se těšila na její příchod, ale jednoho dne nepřišla. Nikdo mi neřekl proč, ani kam odešla, nevrátila se. o se jí stalo, zkončila jako maminka? Chci ji zpátky! Proč nepřichází, kde je.
Nikdo jiný se ke mě hezky nechoval, staraly se o mě ale ne z lásky spíš z povinosti. Ne, nechci je poslouchat chci ji! Chci svou kamarádku! Svou náhradní maminku.
Uplynul rok, a já se stala nezvladatelnou, všechny sjem kopala a ani dominantní klisny se mnou nic neudělali, nenechala jsem se ani vyhřebelcovat a musela jsem zůstat ve výběhu.
Jednoho dne jsem viděla u ohrady tři lidi. Ano jeden z nich byl majitel stáje, druhý byl můj ošetřovatel a ten třepí, počka ne ta třetí...
Modré,oči,milý úsměv, červené vlasy, proč je mi tak povědomá.
"Navie" zavolala a já pochopila. Vrátila se! Je tady! Ona má kamarádka a náhradní maminka. Cválala jsem k ní a nechala se mazlit. Byla zpátky.
Všechno šlo rázem do kopce, její laskavý úsměv a hlas mne příváděli do ráje, hřebelcovala mne, vodila, lonžovala.... držela mne když mne konečně mohli kovat bez použití iklidňovacích injekcí...
jak čas ubíhal, přišlo na řadu sedlo a uzda, jezdec, povely jezdce, kavalety, skoky, něco čemu říkali drezúra a vyjíždky do přírody.
BYli jsme stále spolu. Já a ona. Naše srdce byla spojená.
Ráno jsem ji vyhlížela ve stejný čas... na pastvě si se mnou většinu času hrála a já neměla ani pomyšlení na šťavnatou trávu. Hřebeclovala mne a jezdila. A k večeru byla dlouho u mne v boxu a četla mnoho knih ze kterých si pamatuju Eragona,Eldesta, Strážce času, Magyk a mnoho dalších...
Znova ubíhaly dny,tdýdny, měsíce a dokonce roky...mnoho roků.
Nesla jsem svou jezdkyni k jednou vítězství za druhým a to co jsem žádala naoplátku bylo aby mne znova neopustila.
V krásných 20letech jsem svou kariéru ukončila a věnovala se plně mateřství... také jsme měla na co být hrdá, tři krásní hřebečci, 1klisnička a další hříbátko na cestě. Už jsem patřila pouze své přítelkyni. Dýchala jsem pro ni a zemřela bych pro ni...
Nikdy neprodala žádného z mých potomků a všichni zůstávali u ní a za to jsem jí vděčná, stejně jako ona mne učila celičký můj život já mohu učit je...
Osm let uběhlo a má majitelka pro mne šla přez silnici k pastvě. Smrákalo se a byl čas jít domů. Přiběhla jsem k ní a nechala si připnout k ohlávce vodítko, mé dvě dcerky vzaly její děti a vyrazili jako první zpátky ke stájím. Měla jsem ráda vycházky se svou starou přítelkyní i když to bylo jen z pastvy ke stájím... vyrazili jsme k silnici.
Rozhlédla se, nic nejelo a ani nebyl slyšet motor auta... vyšli jsme na silnici, když v tom se ze zatáčky vyřítilo auto, bylo tiché a jak tomu lidé říkali vytuněné... jelo moc rychle neztihnout zabrzdit, mohla jsem uskočit a zachránit se, ano mohla, ale co ona má kamarádka, ta to neztihne...
Neváhala sjem ani minutu, rozeběhla jsem se a svým vlastním tělem jsim ji vystrčila pryč daleko od auta, ne nemohla jsem stihnout utéct taky.
Bolelo to, moc to bolelo, auto měla promáčklý předek a rozbyté přední sklo, bylo celé od krve, od mé krve.
Dva muži v autě byli jen lehce zranění... já však ležela na silnici a umírala. Má náhradní matka jak jí stále říkám, seděla u mne a plakala. TAk ráda bych jí řekla že nemá proč litovat, že teď už mám klid a že bych brzy stejně umřela, ale nemohu. Pouze se jí svým čumákem dotknu tváří a umažu ji od krve, odrfknu jí do vlasů, naposledy odfrknu.
"Miluju tě." stále šeptem opakovala. Také tě miluju chtěla jsem jí říct, snad to pochopila, pak už jen tma, klid a mír. Nelituju ničeho, nelituju života.
Svět je plný smutku,ale také radosti, prosím nezapomeň na mě a věř že jsem tě tam nenechala samotnou, kousek mne najdeš v každém z koní, vždxť víš že jsou to mí potomci. Jednou přijde i tvůj čas a pak už budeme navěky spolu, já do té doby počkám neboj se. Tvoje Navie.

Obyčejný příběh neobyčejného koně

Kde jsem a kdo je to? Divím se. Právě jsem vylezla z břicha mé čtyřnohé maminky. Po chvíli se snažím postavit na nohy, ale marně. Kolem mě stojí mnoho podivných dvounohých stvořeních a já se jich bojím. Snažím se schovat za maminku. Později mi vysvětlila, ře to byli lidé a že se většiny bát nemusím, ale někteří jsou prý zlý. Dali mi jméno Sam. Rostl jsem jako z vody a neustále u mne byla lidská společnost. Až asi tak po roce se o mě přestali zajímat a já jsem z toho byl smutný. Byl jsem pořád s mojí maminečkou, ale jednoho dne přišel nějaký pán a někam mě vedl. Cítil jsem, že jdu od maminky. Bránil jsem se, kopal, kousal, jenže ten člověk mi dal velkou ránu něčím co vypadalo jako prut. Bolelo to hrozně moc. Odvedli mne někam daleko, daleko od maminky.

Po roce zanedbané péče mi začly na záda připínat nějakou věc, která se mi vůbec nelíbila. Postupně mě více a více zatěžovali až si na mne sedl sám člověk. Nelíbilo se mi jeho zacházení a bál jsem se té dlouhé věci co způsobovala ty bolestivé rány. Když jednou ten člověk chtěl opět použít, začal jsem utíkat a on prudce přitáhl otěže a já upadnul. Jezdec spadl a já prchal do dálky. Nebylo mi dobře a musel jsem zpomalit, což se mi stalo osudným. Chytli mě a zavřeli zase do toho boxu. Má noha nebyla v pořádku, a tak se na mě musel přijít podivat veterinář. Porozuměl jsem jen slovům, že již nemohu jezdit. Můj majitel se rozhodl, že mě utratí. Byl jsem smutný a myslel, že je se mnou konec. Mýlil jsem se. Jednoho dne přišla do stáje žena, viděla mně a začala mi říkat do ouška samé hezké věci. Líbilo se mi to. Pak si šla promluvit s mým majitelem a druhého dne mě strčila do nějaké krabice, která se hýbala.
Myslel jsem si, že mě vezou utratit, a tak jsem vyváděl jak nejvíce jsem mohl. Až když zastavili a já ucítil krásnou vůni čistého sena a slámy, uklidnil jsem se.

Na mou zraněnou nohu mi ta žena začala dávat nějaké obklady a já pocítil, že mne končetina pomalu přestává bolet. Zanedlouho jsem už nic necítil. Začal jsem mít rád svou dvounohou přítelkyni. Po nějaké době si na mě zkusila sednout. Líbilo se mi to. Od té doby jsem společně jezdily do přírody a začaly skákat přes překážky. Bavilo mě to. Vzpoměl jsem si jak ten veterinář říkal, že už nemůžu jezdit. A vidíte, mohu.

Jednou, mě má komarádka zase naložila do té pojízdné krabice a já cítil, že je trochu nervózní. Když mne vyvedla ven všiml jsem si spousty dalších koní. A pak to přišlo, začal jsem skákat přes překážky a lidé na nějakých lavičkách nadšeně tleskali. Pak si mě zavolali a já jsem dostal na hlavu věnec a má jezdkyně medaily a pohár. Teprve teď mi to došlo. Jsem na závodech. Já závodím. A já vyhrál. Byl jsem rád. Byl jsem šťastný. Toto se opakovalo ještě několikrát a já byl opravdu úspěšný.

Jednou mi majitelka řekla, že dnes nebudeme trénovat, ale zajedeme si do přírody. Měl jsem radost. Vyjeli a vše probíhalo nádherně podle plánu. Když jsem přešli do cvalu po nádherné louce, ucítil jsem prudkou bolest v mých nohou. Spadl jsem a snažil se zvednout. Nešlo to. Zůstal jsem bezvládně ležet na zemi. Má jezdkyně ke mě přiběhla se slzami v očích. Řekla: Neboj, to bude v pořádku ty můj malý. Pohladila mne a já ucítil chlad. Věděl jsem že je konec. Nebál jsem se smrti. Byl jsem totiž šťastný a věděl, že je někdo kdo mě má rád. Naposled jsem se podíval do očí mě kamarádky a potom je zavřel. Navždy.

Chtěla jsem pro ni, jen krásný život

,,Tak si vyber…" vybídne mě táta a stroze kývne k uličce asi dvaceti boxů…,,Tak je to tady." pomyslím si a vejdu do uličky,srdce mi buší,jako o závod,vždyť si tady právě vybírám svého nového parťáka,svého nového koně….Každý je něčím zajímavý,jeden barvou,druhý svou klidnou povahou….ale všichni mi přijdou takoví obyčejní,nic pro mě…já přece potřebuji někoho,kdo my prozáří život a bude mi stát po boku,jako němý přítel spoustu let…Osmnáct boxů jsem prošla a začínám být lehce zklamaná…otočím se na tátu a ten se mi jen naštvaně podívá do očí,přesně si dovedu představit,co se mu ted asi honí hlavou…Obešli jsme už tolik stájí a to,co hledám jsme nenašli prostě nikde….začínám být zoufalá,už to začínám vzdávat…přijdu k předposlednímu boxu,prohlídnu šimlatého valáška,který do mě přátelsky šťouchá nosem,pohladím ho po čele a šeptnu mu do ucha ,,Ty nejsi nic pro mě chlapče"…se skloněnou hlavou se otočím na patě a jsem na odchodu,už slyším tátu,jak se majiteli stáje omlouvá a taky zřetelně slyším,jak mu povídá něco ve smyslu,že jsem vybíravá a vymýšlím si zbytečně…Náhle v sobě pocítím zvláštní nutkání podívat se i do posledního boxu,vracím se tedy a skrz mříže kouknu dovnitř,ale to,co spatřím mi vyrazí dech…Stojí tam malá šíleným způsobem zanedbaná klisnička…vypadá tak na rok,je malá a apatická…ani se nehrne ke dvířkům,jako všichni ostatní,jen smutně stojí a kouká do prázdné zdi..lehounce po ní zamlaskám,ale ona nehne ani brvou…Otevřu tedy box a je mi do breku,když ji spatřím úplně celou,její srst je špinavá a plná malých roztočů,ocas i hříva jsou zplstnatělé,z očí jí teče hnis a nohy má oteklé,až běda…Napřáhnu k ní ruku a jemně ji pohladím po krku,otočí ke mně hlavu a začne mi olizovat ruce,je mi strašně…

,,No tak dělej milost paní….jedeme domů" pořvává táta před stájí ironicky a já tam jen tak stojím nad tou hromádkou neštěstí a v hlavě se mi honí tisíc myšlenek…,,Tati? můžeš jít sem?" zavolám polohlasně a táta se s nasupeným výrazem přišourá k boxu…,,Proboha,co to je za hérku??!!" zděsí se a i já v jeho jindy kamenné tváři vidím,že je mu kobylky líto…pohladí ji po čele a opatrně se ptá mlčky přihlížejícího majitele stáje,co to je za koně….,,Ále to je taková naše ostuda tady….narodila se s křivýma nohama,je to líná hajtra,nic neumí…do dostihů se nám nehodila a o nějakých skocích se také nedá mluvit…je tady jen na hnůj…ale to brzy skončí,protože zítra ji bratr veze na jatka..bude to pro ni vysvobození,stejně její život nemá žádný smysl"dokončí hrozný osud kobylky a mě zvlhnou oči,když si uvědomím,jak jí lidé zkazili život…kývnu na tátu a jdeme spolu k autu…cestou domů nepadne jediné slovo….V noci se mi zdá strašný sen,probudím se celá zpocená a brečím...myslím na rezavou kobylku,pak zase usnu.

Když se ráno vzbudím,slunce už venku praží na plné obrátky,protáhnu se a sejdu z pokoje dolů do kuchyně…Táta není doma? Kam šel,vždyť dneska přeci nepracuje…najednou mi zazvoní mobil,na displeji se objeví TÁTA zvednu telefon a na druhé straně se ozve:,,Zlato? přichystej box,vezu ji domů"řekne rozhodně a já se zmůžu pouze na odpověď ,,Dobře"

Srdce mi poskočí radostí,nemusím přemýšlet ani minutu nad tím,koho asi veze…běžím do naší provizorní stájky u domu a stelu novém přírostku box,po stodole zavoní čerstvá sláma a seno…doliji čerstvou vodu a nedočkavě přešlapuji před domem…Ze zatáčky vyjede tatínkova dodávka a já se rozběhnu naproti…táta se usmívá a mává mi…skočím mu kolem krku a pláču:,,Tati…ty jsi pro ni opravdu jel??"…..,,Ano zlatíčko,máš ji v přepravníku,stihnul jsem to tak tak….vážně na poslední chvilku…."…Jsem tak štastná,společně otevřeme rampu a když to nebožátko spatřím podlomí se mi kolena,vypadá vážně strašně…. opatrně ji vyvedu za otrhanou starou ohlávku,co má na sobě a vedu ji ke stodole,dívá se na mě svýma laskavýma očima a já se usmívám a klidně na ni mluvím…přijede veterinář,zhodnotí to jako kritický stav,ale léčení je možné,takže mi spadne kámen ze srdce….dá kobylce antibiotika,ošetří jí rány a radí,co a jak…pak odjede a já s ní zůstanu v boxe sama,sednu si k ní a hladím ji po hlavě,leží….dá mi hlavičku do klína a spokojeně si libuje…,,Nech ji taky odpočinout…je to pro ni všechno nové.." zašeptá táta,když mě spatří,jak se mi klíží oči nad kobylčinou hlavou..má pravdu,zítra je taky den,pohladím ji naposled a odejdu do své postele…V noci mám,ale úděsný sen,zdá se mi,že moje milovaná klisnička umírá a já v tom snu na ni koukám přes nějaké mříže a nemohu jí pomoci….když se vzbudím,přepadne mě dost divný pocit,vylekaně se obléknu…venku je úplněk,celý náš dvorek ozařuje měsíc a já vyběhnu zkontrolovat,jestli je vše v pořádku….když dojdu k boxu,málem se mi vyrazí dech….leží tam,nemá sílu,zvedne hlavu,zařehtá na mě,já k ní padnu,po tvářích se mi koulejí slzy,které pomalu stékají na její rezavou srst…obejmu ji a cítím,jak mi pomalu odchází,vím,že jí už není pomoci…naposled vydechne a vše utichne….ležím tam s ní a cítím se tak bezmocná,jak ještě nikdy….,,Bože proč mi to děláš??! Proč zrovna ona??!!! chtěla jsem pro ni krásný život,ale ty jsi jí ho vzal!!!" vztekle křičím a z očí mi tečou proudy slz…Ale vztekám se zbytečně,tohle mi mou rezavou princeznu už nevrátí…Vyčerpaně se kácím k zemi a jsem prázdná,jako nikdy…Vždyť jediné,co jsem chtěla bylo,aby si zažila ještě něco pěkného,ona byla přesně to,co jsem hledala a nemohla tak dlouhou dobu najít…a ted tady klečím a tiše vzlykám…Netrvá dlouho a přiběhne táta,když uvidí,co se stalo,chytne mě kolem ramen…,,Tati…..táto…..vždyt já jen…chtěla jsem jí dát…krásný život…." vzlykám a po tvářích mi tečou potoky slz,táta mě obejme a zašeptá mi do ucha:,,Ano,já vím….ale ona ti je za to určitě strašně vděčná,že našla někoho,jako jsi ty…někoho,kdo ji chtěl zachránit a kdo nad ní jen nemávl rukou…věř mi,že jsi udělala,co jsi mohla a když odcházela na onen svět nebyla sama,byla jsi s ní….."

!Smutný příběh o koní!

6. prosince 2009 v 8:16
!!STALO SE TO V 8.1.2008!! -Bylo to živě!!
Koukala jsem na zprávy na primě..a tam bylo že někdo na silnici vběhlo stádo koní!!!
A jedno auto nabouralo do jednoho koně a on zemřel a pak další a nakonec jeden kůň přeběhl na druhou stranu silnice ale taky jedno auto naboural to něho..a tak zemřel taky!!A tak to řeší policie tak se stádo dostalo na silnici...a pak skončili zpravy na primě!!
Pro mě to je bolesné,proč tam utíkali!!!
Napište tak pro vás je to smutný!!??

Já a můj příběh o koních

6. prosince 2009 v 8:15
Já a můj příběh


ahojky chci vás seznámit smím příběhem o koních začalo to dne 1.7.2007 když jsem vykoukla z okna seděli na proti báráku dvě holky Adiela a Anička já jsem je vůbec neznala ale najednou jsem se snima skamarádila a chodila jsem ke koním když jsem poprví uviděla černou hřívum, černý ocas a jeho zářivé krásné oči věděla jsem že je ten shetlandský poník jménem Jurášek stvořený jen pro mě tak mš poprví holky vzali na jízdárnu já jsem si na ně sedla a cítila jsem se jak v sedmém neby tak mě anička provedla ,ale najednou se rozklusal a já jsm zasmatkovala a spadla jsem na zem ale nic se mi nestalo.Tak a takhle to šlo dál a dál dokuď nepřivezli Terezku taky shetlandskýho poníka ale pozor byla těhotná byla roztomilá a těšili jsme se na hříbátko a ty lidé co nám je dali tak říkali že nám přivezou dalšího koně jménem Blesk.4ekali jsme dlouho než přijeli ale oznámili nám že koník nebude ale že nám daj jinou kobylku moje kamarádka Danča ji pojmenovala Ciera a tak se o ní starala a já o Juráška no a o Terezku my dvě s dančou protože Anička už tam nechodila.Celí týdny .měsiáíce to takhle bylo ale našli se nový holky ale také nám přivezli krásné 3 koně nebyly obsednutí abyli to hřebci Grant, Charlie, Arnie ale já jsem se starala dál o Juráška a holky o ty nový ale najednou jedu ke koním a vystupuju z auta a Milan náš vedoucí mi oznámí že Jurášek má koliku a tak jsem si myslela že je to dobrý že to nemůže být tak zlé ale když jsem ho tam uviděla stát s hlavou nastranou a viděla jsem ty joho krásné oč musela jsem odběhnou do stáje a tam brečet ,pak přijel ve terinář a on nám řekl jestli nepomůžou ty léky do 1 hodiny odpolední máme ho utratit my jsme se sním procházely ale nepomohlomuto tak jme ho dali utratit všichni jsme řvali jak ozávod a proto se nám zhnusil den 10.5.2008 a tak jsem dlouho nejezdila dokud neodesla bara a nevzdala se Granta krásného hnědého koně ani nevím co je to za plemeno ale všichni si myslíme že je to hucul skříženej s někým.tak jsem se začata starat o něj dařilo se mi snim dobře a pak se narodila30.7.2008 Rozárka naše hříbě o terezky je flekátá a tenhle rok umřela Ciera na stáří na Rozárky narozweiny 30.7.2009 a tak se teď starám o Grantíka a snažím se snim dělat kousky jako třeba komplimen .kleknutí,lehnutí a sednutí a to je asi o de mě vše tak ahoj a doufám že se vám příběh o mělíbil a omlouvám se jestli tam budou chyby.